Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují...

Keira van Este-část čtvrtá-ti nejvyšší

13. srpna 2009 v 11:28 | Já |  Příběh
Je to již rok a půl... V naší vesnici je opravdu klid... Řekla jsem si,že když máme to oblečen proti slunečným paprskům,mohla bych navštívit svou rodinu... Ostatním jsem řekla,ať počkají v zámku,že večer přijdu a vydala jsem se do vesnice... Všichni na mě koukali tak strašně zajímavě... Ale nebáli se... Nechtěla jsem číst myšlenky,takže nevím, na co mysleli... Již jsem došla k domu,kde jsem kdysi bydlela... Kde jsem strávila děctví... Přišla jsem a zaklepala na dveře a čekala,kdo mi otevře... Otevřela mi máma. Když viděla, kdo přišel, měla takový zajímavý výraz,ale pozvala mě dál, neřekla mi ani slovíčko... Když jsem si sedla, zeptala se mě, jestli nechci čaj... Já se jen usmála... Ona si teda sedla zamnou... ,,Ve vesnici se povídá, že jsi upírka... Je to tak? Kam jsi zmizela... Je to rok a půl...Hledali jsme tě,myslela jsem, že se ti něco stalo..." Já se opět usmála a podívala jsem se na ní... Chytla jsem jí za ruku ale ona okamžitě ucukla,,Jseš tak studená!!! Nedotýkej se mě!!Takže je to pravda,to co se o tobě povídá...Naše rodina teď kvůli tobě nemůže vyjít ven z domu!!!Běž tam, odkud jsi přišla, nechci tě už vidět!!!" ,,Dobře mami,já půjdu, ale řekni všem ostatním,že jak vymizely záhadná ůmrtí, vraždy a všechno, tak to znova nastane... My nebudeme již chránit vesnici, ve které nás lidé chtějí zabít už jen pohledem, i když jim neškodíme!!! Již vás chránit nebudeme!!!! Sbohem..." A odešla jsem... Její výraz nikdy nezapomenu, jakoby měla hrozný strach,ale zároveň chtěla vypadat,že se mě nebojí... Když jsem vyšla z domu, vesnice byla shromážděna před domem a měli různé předměty jako dřevěné kolíky atd... Řekla jsem jim jen,ať se zeptají mé matky,že za to, jak se chovají jsem je odsoudila k záhobě... A šla jsem pryč... Máma vyšla z domu a vše jim řekla... Lidé se rozutekli... Z vesnice se linul odporný puch strachu... Když jsem přišla k zámku, byly otevřené dveře... Za bílého dne??? I tak dveře nikdy otevřené nenecháváme... Co se stalo! Vešla jsem dovnitř... Nikde nikdo,ale měla jsem takový zvláštní pocit... Něco se určitě stalo!!!! Šla jsem po schodech nahoru a nikde pořád nic... Tas jsem vyšla další schody a byla jsem v sále... Ostatní upíři nikde... Ale lidé, naši pomocníci byli mrtví... Krom Elisabeth a Kaila(vyráběl nám zbraně)... Ovšem byli to upíři... naštěstí nebyli zlí... Všechny krom nich povraždili... ,,Elisabeth... Kaile!!! Jste v pořádku?? Co se tu stalo!!! Kde jsou ostatní upíři??" Elisabeth se jen smutně koukla a Kail mlčel... ,,Keiro... Když jsem šla ke statkáři opět koupit nějaké ovce a hnala je do ohrady... Slyšela jsem ze zámku křik... Běžela jsem tam,abych zjistila, co se stalo... Kail přiběhl z druhé strany, také to slyšel... Když jsme vešli do zámku, viděli jsme upírku a upíra... Nevíme co byli zač... Ale byli silní, zabili všechny naše upíry... Úplně všechny... Je ti dva... A lidé... Viděli jsme jak je ženou nahoru do sálu... Opatrně a potichu jsme se plížili za nimi... Viděli jsme, jak je tam vysávají... Rachle jsme uíkali oba pryč, za vámi, říct vám co se stalo... Ale přede dveřmi se najednou objevili oni a kousli nás... Jenže na ně zasvítilo slunce,tak zmizeli... Chtěli nás vysát... Mě bylo na omdlení a Kailovi taky,ale ještě jsme došli nahoru, do sálu zjistit, jestli někdo přežil, ale všichni byli mrtví... A už si pamatuji jen vás..." Hned mi bylo jasné kdo to byl... Ti nejvyšší... Přišli si to s námi vyřídit osobně... ,,Moment!!! Desmonth, farmář, tu není!!! Elisabeth, Kaile, neutekl?" ,,Ne Keiro, nikdo neutekl..." Odpověděli hned Elisabeth s Kailem... ,,Tak potom sme tu měli zvěda... Bylo to naplánované... Když jsem odešla, Desmonth jim dal určitě vědět, že tu nejsem... Oni přišli a všechny tu zabili... Protože jestli nikdo neutekl a on tu není, musel být špeh... Nikdy bych neřekla, že se vládci, Eleanor a Isten k něčemu takovému sníží... Budu se muset skvěle připravit na souboj s nimi a vy mi v něm pomžete..."
 

Kam dál

Reklama