Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují...

Listopad 2008

Keira van Este-první část

1. listopadu 2008 v 20:08 | Já já já jenom já :-D:-D |  Příběh

Jmenuji se Keira van Este a budu vám vyprávět příběh jedné nesmělé a nenápadné dívky. Dívky, která chrání druhé. Dívky, bez které by nebyl život v jejím kraji. Ta dívka, o níž vám chci vyprávět jsem já...

Píše se rok 2006. Je právě 2.10. 220hodin. Já se procházím venku, je chladno, fouká mírný, příjemně chladný větřík a já mám na sobě jen dlouhé, bílé šaty. Je úplněk, obloha je tak čistá, že jde vidět každá hvězdička a ve vzduchu jde cítit krásná vůně sněhu. Já se procházím po louce, kolem je příroda a jen pár baráků, kterými končí část vesnice. Najednou cítím nespoutanost sílu jako nikdy předtím. Procházím se a větřík mě svým mírným a přesto silným a vzrušujícím foukáním přesvědčuje, abych se dala do běhu, splynula s ním a byla tak lehká a uměla tak silně a přesto mírně létat nad krajinou jako on. Je tma, nikde světýlko, vítr fouká, nádherná vůně přírody, listí stromů šustí a tančí ve větříku, který si s nimi hraje. A já se dala do běhu. Jsem naprosto nespoutaná, mimo běh a stereotyp každého člověka. Síla větru, čistota přírody, tma, to vše mě stále více a více povzbuzuje k ještě intenzivnějšímu běhu... Běžím stále víc a víc, rychleji, splývám s větrem, jsem tak lehounká. Najednou se předemnou ze tmy vynořilo obří stavení... Vypadalo to jako zámek. Zajímavé, jakto, že jsem si toho nikdy nevšimla? Vypadal tak tajemně, jakoby z gotického období. Byl tak starý a já, jakobych najednou vnímala, co vše prožil, co vše má za sebou. Napadlo mě, že bych mohla vejít dovnitř. Přišla jsem ke dveřím, byly tak obrovské a mohutné... Zatáhla jsem za kliku a pomalu jsem ani nemohla otevřít, jak byly těžké. Když jsem vstoupila dovnitř, spatřila jsem před sebou dlouhou chodbu a na jejím konci zajímavé schody nahoru. Venku byla tma, ale vevnitř, jakoby neexistoval čas, bylo tu šero, vše šedé, tajemné, prapodivné zvuky a stíny a najednou se zamnou zabouchly dveře s takovou lehkostí... Z chodby směrem ke schodům se různými dveřmi dalo vejít do různých komnat, to mě ovšem nezajímalo. Jakobych věděla, cose kde nachází, co kde leží... Jakobych tu kdysy dávno žila, znala jsem tento dům, nebo zámek a ani nevím odkud. Vydala jsem se k těm schodům a po nich nahoru, lákalo mě to tam, ne že bych nevěděla co tam je, ale nevěděla jsem kdo tam je. Když jsem vyšla schody, byla předemnou opět menší, ale téměř stejná chodbička, jako ta první. Najednou se otevřeli dveře do jedné komnaty. Nad ničím jsem nepřemýšlela a vstoupila jsem do ní, dveře se zamnou zabouchly, už jsem začala mít trošku strach. V krbu hořel oheň, byla tam postel s nebesy, u krbu křeslo,dále tam byl stůl, dvě židle, na každém konci jedna a obrovská skříň. Šla jsem k té skříni a otevřela jí. Byly tam Krásné černé šaty, s rukavičkama, černou mašlí do vlasů, černýma střevíčkama a šperkama z rubínů. Nenapadlo mne nic jiného, než si tu krásu obléct. Když jsem si to vše oblékla, chtěla jsem vyjít z komnaty. Ale než jsem chytla za kliku, došlo mi, že k tomuto baráku patřím, že je to můj zámek, ve kterém budu žít svůj život, že je můj již několik století. Najednou se otevřeli dveře a do komnaty, kde jsem byla někdo vstoupil. Neviděla jsem mu moc do tváře a ani jsem nevěděla, co si mám myslet, bylo ticho, jen praskání v krbu a najednou se ozvalu:,,Zdravím tě Keiro van Este. Doufám, že se ti u mě líbí." Nevěděla jsem, co si myslet, ani co odpovědět, najednou jsem ze sebe nemohla vydat ani slůvko, myšlenky jsem měla zamotané dohromady, bylo to tak divné, odkud znal mé jméno, viděli jsme se někdy už? Měla jsem takový podivný pocit... ,,Kdo jsi a odkud mě znáš? A co je tohle vlastně za místo?" ,,Jmenuji se Darius fon Blaide. Na ostatní otázky ti odpovím, ale ne hned. Uvidíme se." A v tu chvíli, kdy to dořek zmizel, ani jsem to nepostřehla... Darius... To jméno mi je povědomé, ale odkud ho znám... To je divné všechno....