Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují...

Chvilka smutku a trocha Emo

10. února 2009 v 12:46 | Já já já jenom já :D |  Příběh
Je chladné, ůnorové ráno... Najednou se vzbudila leknutím, ale viděla, že jí nic nehrozí... Vstala a šla roztáhnout záclony, padaly velké bílé vločky. Všude bylo plno sněhu a voda tak krásně zurčela... Bylo všude ticho, šlo slyšet jen to překráné zurčení a ona se oblékla a chtěla jít ven.. Jen tak jít na procházku s jejím psem jako vždy.... Ale opět slyšela to, kvůli čemu přestala mít ráda celý svět... Slyšela její mamku jak opět volá její jméno, jako by něco provedla a znova a znova.... Najednou se rozrazily dveře a tam stojí ona... Její mamka... Lhostejně se koukne na dceru a vrazí jí facku... Otočí se a zabouchne za sebou dveře... Ona se jen smutně koukne do prázdna, zvedne se ze země a jde na postel... Sedne si a po tváři jí stékají slzy... Jedna po druhé jako korálky... Toto znala nazpaměť, prožívala to každý den znova a znova, vždy ráno... Otevřela tajný šuplík, kde měla všechny pro ní tak důležité věci... Najednou vytáhla žiletku... Nastavila ruku a začla, jedno říznutí, druhý, třetí a potom to ani nepočítala... Nebolelo jí to, vůbec... Představovala si všechny špané věci co se jí v životě staly... Najednou najela na zápěstí... Řízla, ale bylo to málo, chtěla víc, chtěla to ukončit, chtěla skoncovat s tím trápením co zažívá... Ale v tom se jí objevili přímo před očima všichni, co měla ráda... Všichni její přátelé... Ani nevěděla co přitom dělá, nevěděla, že řízla znova a rudá krev jí stéká po dlani na její koberec.... Viděla jen všechny její přátele a proklínala celou svou rodinu, že už je nikdy neuvidí... Mohou za to oni.... Už nikdy se nebude procházet v té krásné přírodě, co je hned za barákem, nikdy neucítí ten krásný, čerství vzduch, co je každé ráno... Nikdy se již nebude moct zasmát s těmi, které kdy měla ráda.... Slzy jí stékaly čím dál víc po tváři o jí se najednou chtělo tak strašně spát... Najednou si uvědomila co se děje, ucítila prudkou, řezavou bolest, ale už nemohla ani vstát, neměla sílu ani zavolat o pomoc... Sotva ze šuplíku vytáhla propisku a vytrhla papír z deníku... Napsala tam jen :,, Nenávidím vás....!" Vytáhla svou fotku, kde byla vyfocena jako malá holčička se svou mamkou a celou rodinou... Všichni se smáli a byli tak šťastní... Dala se do hrozného pláče... A plakala a plakala... Najednou jí ztěžkly víčka a hlava jí pomalu klesla na polštář... Ona najednou ucítila ten krásný čerství vzduch a když se rozhlédla, byla na rozlehlé zasněžené louce, nikde nebyl konec, nebyla zima, ani horko, bylo příjemné teplo a vál vlažný vánek... Ona se jen rozběhla a nevnímala žádný smutek, ani radost... Už nikdy víc nespatří nikoho, koho měla ráda, už nikdy víc se neprobudí.... Teď jen běží dál a dál a jednou se setká s ostatními... Ale co je hlavní a čeho nelituje je to, že už nikdy neuvidí svou mamku, která za to všechno mohla... Byla to krásná dívka a její mamka jí zkazila život... Už nikdy víc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama